Jmenuji se Blanka a již nějakou tu dobu mám Alopecii. Autoimunitní onemocnění napadající vlastní vlasy či ochlupení. Jsou různé formy, méně vážná až po tu, kdy vypadne komplet vše, ano i např chloupky v nose. Nemám tedy řasy, obočí ani vlasy a celkové chloupky po těle. Má to i své plusy, nemusím si holit nohy a díky Alopecii jsem začala prodávat přirozeně vypadající paruky a tvořím permanentní make-up nejen pro lidi s vlastním obočím, ale i právě pro lidi s Alopecií, kteří o své obočí přišli.
K parukám jsem přičichla již jako malá coby pozorovatel. Až v dospělosti jsem se ale nadchla pro jejich nošení.
V mých šestnácti letech jsem zjistila, že mám ve vlasovém porostu malá lysá kolečka, která se pomalu, ale jistě zvětšovala. Díky tomu jsem se dozvěděla o Alopecii areata. První setkání dopadlo v můj prospěch a asi po roce, dvou, mi vše krásně dorostlo. Libovala jsem si a netušila, že je to potvora zákeřná a může se vracet. Takže o pár let později, při stresu ze závěrečných zkoušek na vysoké škole, jsem objevila ložiska nová. Bohužel ta již nezarostla a z Alopecie areata se velice rychle stala Alopecie totalis. Nebudu zde povídat o léčebných postupech, které jsem podstupovala a nepodstupovala. Jen dodám, že cestou chemikálií jsem nešla, takže jsem se s tím naučila žít a jak se říká, najít si v tom to pozitivum. A to právě byly paruky. Ale nebylo to hned tak dobré, jako je to nyní. Vše mělo svůj čas a i teď jsou situace, kdy ještě úplně Alopecii nezvládám. Je to ale normální, není nutné se za to na sebe hněvat.
Když jsem zjistila, že již ložiska nelze zakrývat přečesáním zbylých vlasů, rozhodla jsem se pro nošení šátku. Byla jsem přesvědčená, že si paruku nikdy na sebe nevezmu. Věděla jsem, že to bude poznat, že lidé budou pokukovat a hodnotit můj vzhled. Takže jsem na nějaký čas nosila šátky, které sice byly pohodlné, výrazně levnější než paruky, ale i tak jsem se v nich necítila dobře. Necítila jsem se jako žena. Cizí lidi na ulici mě kolikrát zastavovali a smutně pokyvovali hlavou „…tak mladá…“ s domněnkou, že jsem smrtelně nemocná. Při hledání práce jsem narážela i na odmítání, z důvodu nošení šátku.
Když začaly padat i řasy a obočí, vzala jsem na milost paruky, které sice nebyly podle mých představ, ale byla jsem překvapená, že nošení paruk není až tak špatné. Alespoň trochu jsem mohla zapomenout, že nějaký problém s vlasy je. Více jsem se začlenila do „normální“ společnosti a nikdo nekoukal. A teď, o pár let později, se dokonce cítím moc dobře a připadám si krásnější. Většinou si lidé ani nevšimnou, že s vlasy není něco v pořádku. V parukách se konečně mohu chovat, jako když jsem ještě měla vlasy své.
Zjistila jsem, že na českém trhu je spousta prodejců, výrobců paruk, takže jsem postupně zkoušela, jaké by se mi nejvíce líbily. Jenže. Stále jsem nebyla spokojená. Vzhled (který byl pro mě tím hlavním) nebyl takový, jaký bych si představovala. Paruky byly mohutné, těžké, byly nositelné pouze s ofinou, pokud neměly ofinu, bylo to opravdu nevzhledné. Ty, které byly vzhledově pěkné, byly ale zase moc drahé. Tak jsem zkoušela různé možnosti od těch nejlevnějších po ty nejdražší a vždy jsem narazila na něco co mě nesedělo.
„Parukové začátky byly o hledání a zkoušení. Byť jsem měla možnost jiných barev, i tak jsem si raději pořídila co nejméně nápadnou barvu paruky. Vzhledem k tomu, že jsem nemohla jít do paruk zhotovených na míru, musela jsem se spokojit s těmito, byť jsem se v nich dobře necítila. Byly nositelné pouze s ofinou a o vyčesání culíku, odhaleném čele či si prohrábnout vlasy dozadu jsem si mohla jen nechat zdát“.
A tak jsem začala zkoušet nové možnosti a zjistila, že ve světě se nošení paruk bere úplně jinak, než zde v Čechách. U nás jsou stále paruky brány jako produkt při nemoci. Moc se o nich nemluví, lidé se skrývají, pokud paruky nosí. A to mne úplně nadchlo. Zjistila jsem, že nošení paruk je nejenom moji vášní, ale později i moji prací.
Vzhledem k mé osobní zkušenosti se ztrátou vlasů vím, jak je tato problematika osobní a citlivou záležitostí, i mně samotné při prvním výběru paruky nebylo příjemné sundat šátek před cizími lidmi, prodavačkami, byť moc milými. Proto jsem začala právě tyto paruky, které sama mnoho let nosím, prodávat a nabízet dalším potřebným. Vzhledem k tomu, že sama mám osobní zkušenosti s nošením paruk, mohu tak lépe poradit klientkám jak na paruky, jak o ně pečovat a co je pro paruky vhodné a co už naopak ne. A klientky se stále rády vrací protože mají u mne tu osobní zkušenost a individuální přístup ke každé.
Doufám tedy, že v parukách, tak jako já, naleznete zalíbení a chuť znovu objevovat samy sebe.
…